Jak vzpomínáte na svoji babičku?
Ke své babičce se ve vzpomínkách vracím moc rád. Poskytovala mi totiž bezpečný a konejšivý úkryt před „nespravedlnostmi světa“. Protože od mého dětství již trochu vody v brněnských řekách uplynulo, i moje babička se podobala spíše klasické babičce Boženy Němcové než dnešním studentkám univerzit třetího věku či návštěvnicím fitness center. Byla to obyčejná žena, ale neobyčejně laskavá a moudrá. Ráda se smála a mně připadalo, že stejně usměvavé jsou i její vynikající koláče a buchty, na jejichž chuť nikdy nezapomenu. Babička bydlela v Brně, takže jsem s ní také moc rád chodil do města (jak jsme říkali), prováděla mě Starým Brnem, ale také na „rynk“ (Zelný trh) nebo k „Lamplotovi. Stala se tak vlastně mou první průvodkyní po rodném Brně a hodně ovlivnila můj vřelý vztah k němu.
Nejsem literát, abych své babičce vzdal takový hold jako slavná česká spisovatelka, ale věřte mi, že bych to velice rád udělal, neboť moje babička jako by z oka vypadla Jarmile Kurandové, nejslavnější filmové Babičce.

Co byste vzkázal našim Eurobabičkám?
Dámám, které se rozhodly soutěžit o titul Eurobabička, bych rád vyjádřil upřímný obdiv a úctu. Svým konáním totiž dávají zcela zapravdu Jeanu Cocteauovi, jenž kdysi prohlásil, že opravdové mládí je vlastnost, kterou lze nabýt jen s lety. Všem potenciálním Eurobabičkám přeji, aby jim jejich duševní a fyzická krása a svěžest dlouho vydržela a aby svou radostí ze života nakazily nejen svá vnoučata, ale také nás ostatní, kdo k „opravdovému mládí“ teprve rosteme.

S pozdravem
Roman Onderka