… aktuální MISSIS EB 2011 ČR a SR.

Narodila jsem se v polovině minulého století v Brně.  Zůstala jsem brněnským patriotem,  i když mě pracovní povinnosti přesunuly na 11 let do Prahy, kam jsem poctivě dojížděla.

Kromě středních škol, které jsem vystudovala jako řádný student jsem VŠ vzdělání a následné rozšiřování odborných znalostí získala formou studia při zaměstnání napřed s jedním a posléze se dvěma dětmi.  Studentkou  UK Praha  jsem i v současné době (nikdy není pozdě).

Nejdéle  jsem pracovně působila 1975-2007 jako kriminalista-specialista na problematice trestné činnosti páchané na dětech a dětmi, včetně  problematiky domácího násilí. Když se potom osobně setkáte s lidskými  neštěstím a tragédiemi  – hodně vás to posune při pohledu na běžné starosti a řešení problémů.   I když to byla práce těžká, brala jsem ji jako „srdeční záležitost“a snažila jsem se děti nějakým způsobem ochránit. To se mi podařilo jako autorce patentů-chráněného průmyslového vzoru loutek „Jája a Pája“, které jsou využívány zejména odborníky ke snížení  traumat u dětí, které se staly obětí či svědkem trestných činů. „Jája a Pája“ pracují u nás i v zahraničí již od roku 1996, dostaly se i do novely zákona a odvedly velký kus práce. I když by bylo nejlépe, kdyby si s nimi děti mohly jen hrát. Měla jsem to štěstí, že vystudovaný obor i povolání se mě staly i koníčkem. Přes 40 let pracuji s dětmi zejména formou vedení letních táborů a preventivních akcí včetně poradenské činnosti. Od roku 1995 působím i jako VŠ pedagog .

Mám dvě bezvadné dcery, které vystudovaly,  VŠ stejně jako já, v denním a následně v dálkovém studiu při zaměstnání. Máme jednoho úžasného vnuka Kryštofa, kterému v listopadu byly 4 roky, díky kterému jsem se mohla zúčastnit i soutěže Eurobabička. Má oproti nám výhodu, že se už nyní plynně domluví česky, anglicky a trochu španělsky, což je dáno tím, že se starší dcera provdala a žije v zahraničí. I tak se snažíme být dohromady co nejvíce v rámci vzájemných návštěv a hlavně skypu a internetu. Do soutěže jsem se přihlásila na základě relace v rozhlase, která byla odvysílaná v nočních hodinách na stanici „Radio Petrov“, kdy finále se uskutečnilo v Brně a já se tradičně přesouvala autem z Prahy do Brna.  Relace mě zaujala „v čem všem se už dneska soutěží“. O tento zážitek jsem se podělila s dcerami s tím, že by mě zajímalo, kdo se do soutěže může přihlásitJ Dcery mě potom jen připomněly, že se blíží uzávěrka přihlášek a tak jsem se opravdu v poslední den rozhodla odeslat přihlášku s tím, že je to jen recese.

Mými koníčky je hudba, zpěv, tanec, motorismus, sport, práce s dětmi ve volnočasových aktivitách a práce „rukama“ od domácích prací , rukodělných výtvorů až po stavební práce. Soutěž Eurobabička mě umožnila neuvěřitelné setkání po létech s paní Preislerovou, se kterou jsme se setkaly poprvé v roce 1971-72 v mototuristické soutěži Continental tour Brno.  Paní Preislerové patřily stupně vítězů a já jsem byla nejmladším účastníkem soutěže, který  sbíral zkušenosti ze zadních pozic. Láska k motorům a ježdění nám zůstala až do současnosti s úctyhodným počtem najetých kilometrů.

Taktéž láska k hudbě a zpěvu se táhne od dětství do současnosti. Jako dítě jsem zpívala ve Šlapanickém dětském sboru-později Kantiléna, kde v čele stál více než 50 let pan prof. Sedláček. V současné době působím ve Smíšeném sboru Kantiléna, který je složen především z bývalých členů dětské Kantilény. Tento sbor v současné době řídí Mgr. Martin Franze.  (www.smisenakantilena.cz)

Snažím se řídit moudry mé neuvěřitelně vitální, pohodové a duševně mladé mamky (90 roků), která prosazuje heslo: „Život je pro optimisty, pesimisté jsou jen diváci“ a „Na každém dni je něco pozitivního“. Kromě dcer to byl skalní fanoušek po dobu celé soutěže. Sestře a širší rodině jsem o soutěži a výsledku řekla až po skončení soutěže, neboť jsem se bez ambicí  chtěla jen zúčastnit a být součástí  kolektivu stejně „hravých babiček“.

Chtěla bych touto cestou poděkovat všem babičkám-kolegyním ze všech kol soutěže, protože každé kolo bylo jiné, v každém bylo spoustu legrace, trémy a soutěživosti. Samozřejmě, že semifinále a finále už bylo i o navázání kamarádství, seznámení se s rodinnými příslušníky, vnoučátky a domácími mazlíčky, kteří soutěžící doprovázeli. Obdiv a ocenění si zaslouží všechny soutěžící, neboť  vůbec to  není tak jednoduché, jak je to prezentováno před diváky. Věřím, že navázaná přátelství i s babičkami  ze Slovenska vydrží nejméně do finále dalšího kola soutěže, kde se určitě setkáme – tak, jak nám to předvedly účastnice minulých ročníků. Škoda, že stupňů vítězů nemůže být víc, určitě by se tam svými výkony vešly všechny.   Obdiv patří i těm, kteří soutěž vymysleli a úspěšně ji realizují již 6 roků –  manželům Tauchmanovým . Při své práci, prakticky „za pochodu“, bez podpory velkých sponzorů a republikových médií dovedou zabezpečit soutěž tak, jak vidí všichni, kdo se podívali na  fotografie i video z letošního roku i z minulých ročníků. Svým přístupem , elánem a vírou, že každý ročník je lepší  a s větším počtem účastníků, přidali soutěž Eurodědečka a řadu dalších aktivit dovedou vytvořit pohodu, zmírňují  trému a stres,  motivují budoucí soutěžící. Myslím si, že motto mé mamky a osobní přístup vedení soutěže je hnacím motorem a výzvou pro budoucí účastníky této soutěže, která má hlavně prokázat, že na humor, odvahu, recesi a chuť se do něčeho pustit, není nikdy pozdě.

Těším se na setkání

Alena Plšková